Začátek parného léta roku 1991 se u mne tehdy nesl ve znamení tohoto powermetalového tornáda z New Jersey. Dodnes si pamatuji, jakou lahůdkou ve své době bylo právě druhé album stále ještě nadějných SKID ROW. Vlastně již v průběhu jeho natáčení nešetřila mladá, velkohubá a předchozími úspěchy napumpovaná kapela chválou na své právě vznikající dílo a slibovala zásadní otočení kormidlem, a sice směrem od líbivých hitparádových čísel k songům podstatně více silovým, hutným a zatěžkaným. Album „Slave To The Grind“ však nakonec skutečně patří k tomu menšímu počtu nahrávek, které se v konečném výsledku povedly podstatně více, než by čekal posluchač předem otrávený ze sebejistých hlášek někdejších hairmetalových hvězdiček.
Od prvního poslechu jsem věděl, že tohle album bude patřit k největším ve své době (nevěděl jsem však, že bude patřit rovněž k posledním svého druhu), na němž kvintet z Jersey potvrdil, jak dalece je vzdálen všem ostatním vyumělkovaným a vlasovitým partičkám, které bylo ještě tehdy možné zahlédnout, kdykoliv člověk otevřel nějaký zahraniční rockový časopis. SKID ROW tak z dnešního pohledu vnímám jako skutečně poslední velkou kapelu spjatou s americkou hard´n´heavy scénou druhé poloviny osmdesátých let.
Někdejší objev managementu Jona Bon Joviho neskutečným způsobem zabodoval již svým o dva roky starším debutem, ze kterého bylo do éteru vychrleno snad šest či sedm úspěšných singlů (dva nejznámější z nich, „18 And Life“ a „Youth Gone Wild“, je možné v rotacích hudebních kanálů orientovaných na rockovou klasiku spatřit ještě dnes), takže mladá kapela, v jejímž popředí stál uřvaný kanadský fracek a miláček všech dívek a žen Sebastian Bach, si to na samotném sklonku osmdesátých let šinula ke čtyřnásobné platině (dnes již pětinásobné). Své také udělalo vystupování po boku GUNS N´ ROSES, propracovávajících se právě v té době do pozice největší rockové senzace amerického kontinentu. O SKID ROW se tehdy dalo mluvit jako o jejich protipólu z východního pobřeží. Jenže kapela měla tak trochu jiné plány, než pohodlně sklízet ovoce zasazené pod dohledem protřelých obchodníčků, a začala se striktně distancovat od ostatních souborů, reprezentujících tehdejší hairmetalovou scénu.
Ambiciózní kvintet měl tehdy dvě možnosti, jak naložit s nejbližší budoucností. První z nich byla udělat ze sebe oslíky, co sypou zlaté mince, poslechnout Bon Joviho, a nahrát další hitové pop-metalové album, které bude jako podle šablonky navazovat na svěží debut, a dál si tak nerušeně užívat všech výsad prominentních rockových hvězdiček. Druhá a nakonec uskutečněná varianta byla nahrát energický materiál, jenž by zcela reprezentoval jejich nespoutané postoje a šel by více k jádru věci – členové kapely (hlavně baskytarista a největší řízek v baráku Rachel Bolan) se již tenkrát netajili svým obdivem k tvrdším metalovým či punkovým bandám.
Z dnešního pohledu je velmi dobře, že se SKID ROW tenkrát rozhodli pro druhou možnost. Sice to automaticky vyvolalo první konflikty s Bon Jovim (tyto nakonec v dalších letech doslova vyeskalovaly v pěstní konfrontaci mezi ním, nově užívajícím proti stále více rebelují kapele právních berliček, a nasraným, všehoschopným Sebastianem Bachem, a samozřejmě na to navazujícím ukončením celé spolupráce v roce 1993), ale na druhou stranu bylo album nakonec výrazně úspěšné (dvojnásobná platina).
Znovu se tedy rozjel obvyklý kolotoč singlů a klipů, stejně jako dalších turné, ať už samostatných nebo tentokrát v předprogramu britských legend z JUDAS PRIEST, a nikomu vlastně ani moc nevadilo, že ti SKID ROW najednou hrají o hodně tvrdší hudbu, než dva roky před tím na svém debutu. Právě naopak – kromě fanynek tentokrát skákala nadšením i kritika.
Za jednoznačný klad „Slave To The Grind“ považuji skutečnost, že ačkoliv skladby nabraly na obrovské dynamice a tvrdosti, nemělo to žádný vliv na upozadění jejich typické melodiky. Druhé album tak sice zdánlivě pokračovalo tam, kde skončil hitově pojatý street rockový předchůdce, ale navíc nápadně přidalo na powermetalovém soundu, tvrdosti, hřmotných riffech a sólových vyhrávkách dua Dave „Snake“ Sabo/Scotti Hill. Pod dohledem zkušeného Michaela Wagenera vzniklo nejlepší album v kariéře SKID ROW.
Sebastian Bach ve zdejších písních zřejmě dosáhl svého nejlepšího pěveckého výkonu za celou svou kariéru, a předvedl se ve skutečně vynikajícím světle – ať už se tehdy nacházel v jakémkoliv emocionálním rozpoložení. Nadupané, riffovité songy jako „Monkey Business“, „Psycho Love“ nebo „Riot Act“, stojící na výrazném Bachově ječáku, dosahujícím v refrénech patřičné intenzity, jsou zde střídány mohutně gradujícími baladami „Quicksand Jesus“, „In A Darkened Room“ nebo „Wasted Time“. Za vrchol nahrávky však kromě těžkotonážního titulního songu, který si nic nezadal s tvrdostí kapel typu METAL CHURCH, PANTERA či VICIOUS RUMORS, považuji vynikající hymnu „Livin´ On A Chain Gang“, která pro mne dodnes reprezentuje celé dílo zřejmě nejvíce. A třeba takový fórek „Get The Fuck Out“ dává naopak vzpomenout na přidrzlé a jediné kámoše z celé scény osmdesátých let, GUNS N´ ROSES.
Celé album pro mne znamená jeden z posledních vynikajících záchvěvů americké hard´n´heavy scény osmdesátých let, zde je ovšem materiál odděn do moderního zvukového kabátku. SKID ROW zaútočili arzenálem nabušených songů od šéfovského dua Bolan/Sabo doslova za pět minut dvanáct, protože, jak známo, za pár týdnů či měsíců, jen co se přehouplo léto do podzimu, přišla na klasicky rockový či metalový svět, tak jak byl do té doby vnímán, mnohaletá doba temna.